 |
Při rozhodování volených orgánů veřejné správy (parlament, zastupitelstvo) se
často stává, že o konkrétním specializovaném problému rozhodují lidé, kteří
nemají vzdělání z dané oblasti a nemají ani dostatečné právní povědomí. V takových
případech je velmi důležité, aby rozhodovali na základě fundovaných analýz,
aby měli k dispozici komplexní a srozumitelné informace, které k tomuto rozhodování
budou potřebovat.
Takovéto argumentování by mělo být základem zdravého lobbyingu.
Příklad článku 'Dají se někteří přátelé zakázat?" Josefa Dubna dokazuje,
že logická úvaha a poměrně jednoduchá analýza může zabránit vzniku nesmyslného
a daný problém neřešícího legislativního opatření.
Dají se někteří přátelé zakázat?
Na sugestivní otázku se těžko odpovídá. Jestli jsou nevhodní, dá se odpovědět,
že ano. Kdo ale tu vhodnost posoudí a na základě jaké klasifikace? Rodiče mají
většinou se zákazy přátelství svých ratolestí nedobré zkušenosti.
S podobnou se setkali navrhovatelé zákona, kteří chtěli omezit chov některých
plemen psů, která označili jako bojové. V původním návrhu poslanců Zdeňka Kořistky
a Michaely Šojdrové se počítalo dokonce se zákazem chovu některých plemen. Argumentem
bylo, že právě tato tzv. bojová plemena stále častěji napadají lidi. Statistika
však jednoznačně dokládá, že nejvíce napadení a poranění lidí mají v našich
podmínkách na svědomí úplně jiná plemena, než chtěli zakázat, popřípadě kříženci,
tj. psi bez rodokmenu, nejčastěji různí 'voříšci'.
Pro upřesnění 'čistokrevným psem je pouze ten, na kterého příslušná národní
organizace vystaví dokumenty o jeho rodičích a prarodičích, ten také bývá obvykle
označen tetováním nebo čipem. Sourozenci ze stejného vrhu, na které 'papíry'
vystaveny nebyly, jsou 'nečistokrevní' nebo také 'bez rodokmenu'.
Nyní je situace taková, že je ticho po pěšině. V zahraničí shledali zákonodárci
své restriktivní předpisy za kontraproduktivní a postupně je odvolávají. U nás
však ale nelze spoléhat na to, že aktivisté podporující restriktivní opatření
v chovech psů se nebudou snažit prosadit své názory jinak. Jistě je politováníhodné,
když člověka nějaké zvíře poraní, a je jedno, jestli jde o psa, býka nebo papouška.
Proto je zřejmě potřeba řešit tento problém z větší šíře. Návrh poslankyně Petry
Buzkové na zpřísnění trestního řádu naznačil, že to možné je.
Je potěšitelné, že poslanecký návrh zákona, který byl problematický z odborného
i etického hlediska, nakonec nebyl projednáván, nicméně umělý problém byl jenom
odložen na pozdější dobu. Nesouhlas laické i odborné veřejnosti ukázal, že tolik
proklamovaná občanská společnost přece jen může fungovat. Výsledkem například
je, že poslanečtí předkladatelé již neuvažují o vyjmenování určitých plemen,
nicméně stále u nich nad prevencí převládá preventivní represe, s níž nelze
souhlasit. Dobré nicméně je, že se klade důraz na požadavek nezaměnitelné identifikace
označování psů. Je třeba však poznamenat, že identifikace je u uznaných plemen
organizovaných v Českomoravské kynologické unii z chovatelských důvodů zavedena
již dávno.
Každopádně je důležité si uvědomit, že nelze zákonem modelově řešit situaci
ve všech obcích, když podle zákona o obcích mají tyto subjekty ze zákona právo
vydávat odpovídající vyhlášky. A nejen je vydávat, ale zmíněné povinnosti i
vymáhat, dokonce 'poplatek ze psů', který je již více než deset let zákonem
stanoven, je příjmem obce. Předpokládá se však, že přes toto zákonné a pro obce
lukrativní opatření, je dosud evidována sotva jedna třetina psů. V pravomoci
obcí je stanovit podmínky pro pohyb psů, kam smějí, kam nesmějí, kde na vodítku,
kde s košíkem. Tato omezení by poslanci rádi vtělili do zákona, nazývají to
režimem vodítka a košíku. Vzhledem k tomu, že je možné toto omezení, v souladu
s již platnými zákony, zabudovat do obecních či městských vyhlášek nebo do přepravního
řádu dopravních prostředků, je zbytečné kvůli tomu vytvářet obecný zákon.
Současná legislativa veterinární zákon (č.166/1999) chovatelům jednoznačně
stanoví povinnost zajistit, aby zvíře, které člověka poranilo nebo s ním přišlo
do kontaktu za okolností, ze kterých lze usuzovat na nebezpečí vztekliny, bylo
vyšetřeno veterinárním lékařem, aby byla vyloučena možnost nakažení.
Z těchto důvodů bylo v loňském roce od ledna do konce září vyšetřeno celkem
19 809 zvířat, z toho bylo psů 18 482. Tento počet zahrnuje 21 plemen a skupin
plemen psů. Patnáct jich je podle metodiky Federace evropských veterinářů (Federation
of Veterinarians of Europe) zahrnuto do vybraných plemen ( akita inu, americký
stafordšírský teriér, stafordšírský bulteriér, bulteriér, argentinská doga,
bordeauxká doga, brazilský fila, mastif, bulmastif, pitbul, rhodéský ridgeback,
rotvajler, tosa inu a dobrman). Tato skupina představovala 8,1 % vyšetřených
psů. Ovčáci ( německý ovčák, belgický ovčák, československý vlčák) tvořili 22,8
% souboru, jezevčíci 11 %, kokři 6,6 %, pudlové 3,1 % a zbylých 48,4 % vyšetřených
psů činila ostatní plemena, zejména však různí kříženci.
Pokud pak šlo o vážné pokousání, byly v minulém roce získány údaje o 48 laboratorně
vyšetřených psech v Národní referenční laboratoři v Liberci. Z nich bylo 33,3
% kříženců, německých ovčáků pak 18,7 %, jezevčíků 12,5 %, pudlů bylo 8,3 %,
kokrů 4,2 %, dalmatinů 4,2 %. Z 'vybraných plemen', která jsou tak kritizovaná,
byli zastoupeni stejným dílem pouze dobrmani a rotvajleři 2,1 %. Podstatné
je, že 69 % psů z tohoto souboru nemělo žádný výcvik.
Podobné údaje byly zjištěny v Praze. Nejvíce poranili člověka němečtí ovčáci
(26,8 %), následovali kříženci (13,4 %), pudli (12,2 %), jezevčíci (9,8 %),
kokři (7,3 %), dobrmani (4,9 %). Ostatní plemena byla pod hranicí 2,4 %. Ve
vesnických regionech mají na svědomí pokousání lidí hlavně kříženci, kterých
je kolem 50 %, německých ovčáků je těsně přes 10 % a další plemena jako pudlové,
jezevčíci činila něco přes 5 %. Z 'vybraných plemen' se v souboru vyskytli pouze
dobrmani se stejným procentem (těsně přes 5 %). I zde bylo zjištěno, že téměř
40 % útočících psů bylo zcela bez výcviku (38,7 %).
Zdá se, že nakonec vítězí zdravý rozum a mnohem jednodušším způsobem bude řešeno
to, co je pro skutečnou prevenci nezbytné označování psů a důsledný postih
nezodpovědných majitelů psů i jiných zvířat, jejichž prostřednictvím dojde ke
škodě či újmě na zdraví. Bude-li důsledná evidence, je možné se dopátrat i nezodpovědného
pána.
Při plápolu emocí okolo napadení lidí psy se dost zapomíná na nebezpečí vztekliny.
Ta člověka opravdu ohrožuje na životě. Chovatelé jsou podle veterinárního zákona
povinni nechat své psy každoročně proti vzteklině očkovat. Povinnost evidovat
psy je také jasná, evidenci mají na starosti obecní a městské úřady. Bez dokonalé
evidence psů to však lze těžko kontrolovat. Jsou případy, kdy se majitel po
vzniklých problémech ke psu nehlásí a napadený se pak musí, není-li pes chycen,
popřípadě není-li k dispozici doklad o očkování, podrobit antirabickému léčení.
To znamená, že musí ulehnout na antirabické protivzteklinové oddělení v nemocnici.
A to není nic příjemného. I proto je nutné usilovat o nezaměnitelné označování
všech psů, nejlépe asi čipy. Uvážíme-li, že takový čip přijde na několik stokorun,
stojí ušetřené potíže jistě za to.
Po mediálním boomu, který řadu našich spoluobčanů vyděsil, by bylo dobré uvést,
jak se má člověk zachovat při setkání se psem, kterého nezná. Obecně platí,
že pes neútočí na osobu, která se nepohybuje a nesnaží se jej odehnat holí nebo
jiným předmětem. Proto lze doporučit zachovat klid a omezit pohyb, pes se obvykle
zorientuje, neznámého očichá a odběhne. Rozhodně je nevhodné nechávat děti samotné
v přítomnosti psa, popřípadě více psů.
Rizikem pro dítě i dospělého může být snaha neznámého psa pohladit, odebrat
mu předkládanou potravu nebo mu podat náhodně vypadlý pamlsek. Riziko je také
navazovat kontakt s neznámým psem, který je veden nebo uvázán. V takovém případě
může zvíře projevit přirozenou obrannou reakcí.
Zmíněné zásady platí pro všechna zvířata, proto je dobré je respektovat a poučit
o nich i děti. Je to v zájmu lepšího soužití lidí s různými názory i způsoby
chování, ale i v zájmu ochrany dětí, veřejného pořádku, čistoty prostředí apod.
V neposlední řadě je to i v zájmu ochrany psů před utrpením. V posledních letech
je zaznamenáván nárůst úrazů psů způsobených auty, nechtěných útěků psů, vzájemné
napadání psů vedených na vodítku i pobíhajících volně, a to bez rozdílu velikosti.
Vzrůstají i počty případů zaběhnutí fen v době hárání a následné nechtěné gravidity.
Kynologové i veterináři proto doporučují, aby psi byli na veřejných zpevněných
komunikacích a v označených prostorách povinně voděni na přiměřeném vodítku.
Nošení náhubku by měla u psa volit osoba, která za něj odpovídá a to zejména
tam, kde s ohledem na situaci hrozí možnost obranných reakcí zvířete. Jde především
o dopravní prostředky a místa, kde je více lidí apod.
Nakonec snad lze říci, že přátele je možné jen těžko zakazovat, ale je docela
dobře možné je označovat a vzájemně se respektovat.
Ing. Josef Duben
tiskový mluvčí Státní veterinární správy ČR
Těšnov 17
117 05 Praha 1
e-mail: mluvci@svs.aquasoft.cz
|
|
